MAGNETIZMUS FESTIVALU V BENÁTKACH

MAGNETIZMUS FESTIVALU V BENÁTKACH

článok



Ceny hvězd stoupají, ceny hotelů stoupají, ceny za produkci velkého festivalu se dostávají do astronomických poloh. Cena za uspořádání většího festivalu leží mezi deseti a dvaceti miliony Eur a patří dnes k normálu. Často si kladu otázku, co vlastně filmové festivaly drží v tak velké oblibě jak u mecenášů, tak u publika v době, kdy se Evropa potácí v dluhové krizi. V Benátkách člověka napadne odpověď: kulisy festivalu jsou pořád stejné jako v době, kdy tu byl se svými velkými filmy Federico Fellini, Alain Delon nebo Marcello Mastroianni, kdy Evropa byla ještě kontinentem kultury, lásky a blahobytu.  Jsou to kulisy, které připomínají staré dobré časy, kdy svět byl ještě v pořádku a miloval umění. Svým způsobem je spojení tradice velkých filmů šedesátých let s dneškem pro lidi i pro sponzory uklidňující. Černobílé fotografie, jak slavné hvězdy vystupují z člunu, jak přesedají do aut u hotelu Excelsior, jak se objímají na pláži, letos vroubily celé Lido. Tyto momenty jsou v tak silné kolektivní paměti, že navzdory obrovským cenám táhnou publikum dál. Předpokládám proto, že festivalové opojení bude pokračovat v neztenčené míře.

Magnetismus festivalu přivedlo do města v benátské laguně desetitisíce diváků a turistů, kina byla plná, restaurace také. Festivalový host je stále ještě ochoten sáhnout do kapsy pro tisíce Eur, když jde o film. Počítejte se mnou: cesta z nepříliš vzdáleného evropského státu nebo italského města:  100 až 200  Eur na osobu. Cesta vodním taxíkem z benátského letiště: 110 až 120 Euro. Průměrný hotel na festivalovém ostrově Lido: 220 až 250 Euro za osobu a za noc. Lístek do kina: 15 až 25 Euro, podle typu představení. Cena za večeři: 25 až 50 Euro na osobu. Ještě jsou pořád tisíce novinářů, kteří rádi zaplatí 60 Eur za akreditaci a tisíce Eur za hotel a za jídlo. Jsou i tací, kteří si na Lido přivezli osobní auto (60 Eur stojí transport lodi z parkoviště v Benátkách na Lido a zpět),  spali v něm a k večeři si nakupovali  sendviče v Bille (ta je ale na celém Lidu jen jedna, zato jsou tu stovky restaurací). A jsou i filmoví dobrodruzi, kteří se zabalí do spacáku na pláži. Ta je v případě ostrova Lido dlouhá jako Lovosice a jsou na ní místa, která poskytují bezpečný úkryt v teplých nocích.

Magnetizmus festivalu v Benátkach

Evropská finanční krize v hongkongské bance

Magnetismus festivalu a filmového světa vzdoruje i těm nejchmurnějším předpovědím finančních expertů. Konec konců je festivalový rozpočet jen zlomek toho, co se denně vynakládá na sanaci bank v zemích, kde se hroutí bankovní systém. A není náhoda, že jeden z nejvýraznějších příspěvků letošní hlavní soutěže Venezia 68 s názvem Život bez principu v režii slavného hongkongského režiséra Johnnieho To byl zarámován dluhovou krizí. Film napěchovaný hongkongskými hvězdami popisuje dění v hongkongské bance, kterou zasáhne zpráva o finanční krizi v Řecku, indexy se hroutí a lidé taky. V té době provádějí běžné finanční transakce tři postavy, závislé na globální finanční situaci: žena v penzi, která si chce trochu přivydělat rizikovou investicí pod vedením bankéře.  A to navzdory tomu, že podle dotazníku nemá na takovouto investici profesionální předpoklady. Dále je tu muž, patrně milionář, který chce na krizi vydělat tím, že bude půjčovat peníze v hotovosti. A třetí postavou je žena policisty (ten se nakonec objeví v klíčové scéně, spojující bankovní a kriminální svět).  Chce pro rodinu pořídit luxusní byt s půjčkou od banky.

Na pozadí stotisícových „sumiček” tří hlavních protagonistů funguje velký bankovní svět: začíná se obchodovat s dluhopisy, banka se snaží investovat masivní sumy v perspektivních zemích jako je Brazílie, Indie, Čína a Rusko. Propočítávají se peníze, o které přijde Čína, pokud bude kvůli finanční krizi exportovat méně zboží do Evropy, do banky nastupují manažeři, kteří školí bankéře pro novou situaci: „Krize znamená nové příležitosti,” říkají manažeři. „Jasný cíl otevírá nové cesty,” dodávají.   Nevím, jaké mají manažerské poučky vliv na velký bankovní svět, ale nějaký patrně ano.  Johnnie To v Benátkách uvedl srozumitelný, skvěle natočený film plný humorných a dramatických scén. Film, ze kterého jde mráz po zádech a ze kterého je cítit solidarita s těmi, kteří krizi nezavinili.  Člověku přijde trochu líto, že podobný aktuální film dosud nevznikl u nás, proč u nás pořád máme na filmové tapetě „niterné lidské vztahy”.  Ty mohou byt sice krásné i kruté, ale v době finančních krizí jsou potřeba i jiné filmy.

Magnetizmus festivalu v Benátkach

Sloužila od deseti let

Nicméně i niterné lidské vztahy jsou něco, co dnešní diváky zajímá. Čínská režisérka Ann Hui, jejíž předchozí filmy prošly snad všemi významnými evropskými festivaly, natočila v čínsko-hongkongské koprodukci film, o jakém dlouho snila. „Ten film je postavený na skutečném příběhu, je dokumentaristický, zároveň je lyrický, humorný i patetický a hrají v něm neherci spolu s velkými hvězdami, tohle jsem vždycky chtěla udělat,” říká o svém benátském filmu Jednoduchý život  režisérka. Hlavní postavou skvělého příběhu je služka Ah Tao.  Jako dítě byla adoptována, její otčím zemřel v době japonské okupace Číny a její nevlastní matka ji poslala jako mladou dívku do rodiny Leungu vydělávat.  A tam Ah Tao zůstala desítky let. Byla svědkem, jak členové rodiny umírali nebo emigrovali. Po šedesáti letech zbývá v Honkongu už jen jediný člen rodiny Leungu – Roger, movitý muž pracující ve filmovém průmyslu. Služky si váží, ona si váží jeho.

Zvláštní vztah v době, kdy jeden druhého považuje za zboží. Jednoho dne se vrací Roger domů a vidí, že služka prodělala mozkovou příhodu. Na její přání ji umístí do domova pro seniory, mezi rázovité figurky, s jakými se žena nikdy nesetkala: chronický dlužník, chronický stěžovatel, člověk smířený s osudem. Ah Tao se ale po operaci znovu vypracuje, začne chodit, přijede dokonce na premiéru Rogerova filmu. I když konec změní všechno, zůstává film o služce velkým poselstvím o tom, že v životě je dobré se nevzdávat.

Magnetizmus festivalu v Benátkach

Film ve jménu spravedlnosti

Do třetice bych vyzdvihl aktivistický film ze sekce Controcampo italiano. Je to dokument režiséra Clauda Augusta Bachschmidta Black Block. Film se po deseti letech vrací šokujícím způsobem k tomu, co se stalo během zasedání G8 v italském Janově. Zopakujme fakta: 19. a 20. 7. 2001 vzplály v Janově obrovské demonstrace, ne nepodobné tomu, co jsme zažili v srpnu v Londýně. Smrt aktivisty Carla Giulianiho, kterého zastřelili italští carabinieri a dvakrát ho přejeli policejním autem, spustila řetěz násilí. Demonstranti podpalovali auta a rozbíjeli výlohy. Zároveň s Black Blocks pochodovali Janovem farmáři a anarchisti.

Sedm demonstrantů z hnutí Black Block, kteří byli při demonstracích v černých větrovkách,  černých kuklách, případně v ninja mikinách,  se rozhodlo po letech odtajnit svou identitu a promluvit. Popisuji hodinu po hodině, co se tehdy v Janově dělo po noční policejní razii proti demonstrantům.  Ve filmu mluví různé národnosti - Němci, Britové nebo Španělé. Dodnes většina z nich odmítá konzumní společnost a je připravena proti ní bojovat. Jejich myšlenky zůstaly revoluční. Jde o profesionální demonstranty, kteří pravidelně navštěvují globální akce jako třeba zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. „Nechci být ovlivňován konzumní společností,” říká jeden z příslušníků Black Blocks z Berlína. Dodnes žije ve squattu bez majitele, ale už ne sám - má fungující rodinu.

Hlavní fokus filmu je policejní masakr samotný ve škole Diaz, kde demonstranti spali. Zátah nastal o den později, z 21. na 22. 9. 2001.  Lena, které je dnes 34 let, vypráví, jak se demonstranti váleli ve vlastní krvi, policisté chodili kolem nich, bili je a plivali na ně. Byli biti i ti, kteří zvedli ruce nad hlavu. „Jedna dívka prosila policisty na kolenou, ale dostala taky,” vypráví demonstrant. A druhý dodává: „Díval jsem se smrti do tváře.” K ránu byli pobití demonstranti převezeni na vyšetření. Tam ale brutalita podle jejich slov neskončila. Vojenská policie, která je mezitím v kasárnách Bolzaneto  převzala, na ně pod dohledem vojenských lékařů lila dezinfekci. ”Postavili nás tu ke zdi a kopali do nás,” říká jeden z demonstrantů. „Musel jsem dělat dřepy, i když jsem měl tržné rány,” vypovídá další. „Policisté stáli okolo a bavili se.” Po několika letech byla ustavena vyšetřovací skupina, která se policejní brutalitou v Janově 2001 zabývala.  Velká část demonstrantů dodnes trpí posttraumatickým stresem. Svědci o masakru vyprávějí celkem klidně, někteří se tu a tam rozpláčou. Jejich ideál revoluce a utopického komunismu v jejich myslích trvá dál.  I když to nebyl komunismus, ale demokracie, co umožnilo natočení tohoto filmu. V komunismu (aspoň v tom, jaký jsme zažili) by demonstranti seděli dodnes ve vězení a režisér by tam seděl taky.

Osud českého filmu režiséra Tomáše Luňáka Alois Nebel, uvedeného v hlavním programu mimo soutěž, mi trochu připomněl italský film Black Block. Objevný film, který proběhl poněkud stranou hlavní festivalové vřavy, nebyl na billboardech, nepsalo se o něm tolik, jak by si zasloužil. Psalo se totiž hlavně o soutěžním filmu Williama Friedkina Killer Joe, který by si zasloužil, aby ho Emir Kusturica pohřbil ve své vesnici Kustendorf vedle filmu Smrtonosná past.  Tu pohřbil už před čtyřmi lety.  Zájem o zabijácké filmy ale nezmění, že Alois Nebel i Black Block jsou důležité filmy.  Benátskou epizodu české kinematografii už nikdo nevezme a mladí filmaři budou z lekce Benátky jistě čerpat sílu pro další filmy.

Radovan Holub, Benátky


autor Radovan Holub 19.9.2011
Meno:
ODOSLAŤ
:)
REBRÍČEK SK
01 |
návšt. 6379
02 |
návšt. 3868
03 |
návšt. 3865
04 |
návšt. 3518
05 |
návšt. 2098
06 |
návšt. 1798
07 |
návšt. 2057
08 |
návšt. 1557
09 |
návšt. 764
10 |
návšt. 551
REBRÍČEK US
01 |
$80,0 mil.
02 |
$16,0 mil.
03 |
$11,0 mil.
04 |
$10,0 mil.
05 |
$3,3 mil.
06 |
$2,4 mil.
07 |
$2,2 mil.
08 |
$1,9 mil.
09 |
$1,5 mil.
10 |
$1,4 mil.
SOCIÁLNE SIETE
KOMENTÁRE
Kinema.sk - filmy, seriály

sector logo
network
ISSN 1336-4197. Všetky práva vyhradené. (c) 2024 SECTOR Online Entertainment / Kinema s.r.o.