SLÁVNI REŽISÉRI CHCÚ LIEČIŤ CHOROBY DOBY

Je potřebný film o slumech v Nairobi?

Už čtyřicet let po velkém propadu evropského filmu v 70. letech se řeší, jaké obrazy lidé chtějí vůbec vidět. Chtějí  skutečnost nebo pohádku? Problémové filmy, které lidé vidět téměř určitě nechtějí, respektive které nechce trh, zůstávají tím pádem bez distribuce.  Jejich jedinou šancí festivalový okruh, ochranná zóna, jak o ní mluvila Doris  Dörrie. Stejné diskuse probíhaly na největším  německém festivalu i letos. Mají lidé náladu vidět filmy o negativních aspektech globalizace? Chtějí je? Má smysl takové filmy vůbec točit? Letošní Berlinale bylo i o tom, že filmy o zlech globalizace a nových krizových územích   mají své velké zastánce. Co žene nestora německé kinematografie Wernera Herzoga, aby natočil dokumentární film o tom, co si myslí  a co cítí vězni, kteří budou za několik dní popraveni? (Film Cela smrti byl  v Berlíně uveden ve zvláštním programu mimo soutěž). Co žene slavného německého režiséra Toma Tykwera, který natočil před lety filmový hit Lola běží o život, aby se angažoval v Africe? Tykwer  v současné době dokončuje americko-německý film Atlas mraků,  nejdražší německý film všech dob s rozpočtem  110 milionů Eur s Tomem Hanksem a modelkou Halle Berry a má vystaráno.  Proč se začal angažovat ve filmovém průmyslu v Keni, spojil síly s tamní režisérkou Judy Kibinge a začal s ní natáčet film Something Necessary v  oblasti slumů v Kibeře v Nairobi? Tenhle film má vyprávět o skutečném životě v zemi, kde žije 1,5 milionů lidí s virem HIV, tedy 6,3 procent populace. „Čím lepší je film, tím větší má publikum, tím víc peněz vydělá a tím větší je pravděpodobnost, že další producenti budou investovat do místního  filmového průmyslu a tím pádem vznikne víc filmů o Africe,“ říká Tom Tykwer.  Je ale smyslem filmu, aby vznikaly filmy o chudobě v Africe? Je smyslem filmu, aby pomohl dětem žijících ve slumech  v Kibeře? „Když jsem viděl, jak vypadá situace v Nairobi, věděl jsem, že chci bezpodmínečně něco udělat.  To jediné, co ale umím, je točit filmy,“ odpovídá Tom Tykwer.  Keňský  film Something Necessary bude stát  pouhých 500 tisíc Eur, tedy pětisetinu toho, co stojí Atlas mraků. Objeví se tam  scény z každodenní reality slumů v Kibeře: přepadávání a vydírání místních obyvatel  organizovanými gangy, znásilňování, zabíjení. Tom Tykwer jistě není tak naivní, aby podporoval film pro nic za nic. Je přesvědčen o tom, že jeho keňský projekt budou chtít lidi vidět, budou reagovat, že se něco stane.

Dialog o Bosně

Není náhodou, že filmová star Angelina Jolie natočila svůj režijní debut v Bosně pod názvem  V zemi krve a medu (uveden na Berlinale ve zvláštním programu mimo soutěž) s příběhem bosenské ženy, malířky, která se dostane do srbského zajateckého tábora. První impuls pro film byl osud  bosenské zpravodajky  UNHCR pro poválečné oblasti. „Ta žena mi vyprávěla svůj příběh. Vyprávěla, jak ji vojáci používali jako lidský štít, jak se další ženy  musely před vojáky svlékat a tančit. Tu Bosňanku  nikdo nezná, ale já jsem jí chtěla dát hlas. Kvůli ní jsem ten film udělala.“  Zároveň ale Angelina Jolie mluví o bezmoci umění. „Nemyslím si, že film něco změní,“ říká. „Ale aspoň díky mému  filmu začne nějaký dialog, který upozorní svět na to, co se v Jugoslávii stalo a začne se diskutovat nad problémy, se kterými bojujeme dodnes. Znám ten region velmi dobře a vím, že to je hodně kritická  oblast.  A je důležité, když film naznačí,  že všichni máme něco společného v době, kdy se jedna skupina lidí  separuje od druhé.“

Bojující děti

Je tedy možné, že filmy o tématech, nad kterými obvykle zavíráme oči, se díky filmu dostanou do centra pozornosti? Že nás budou zajímat nejenom krásné, romantické příběhy, ale i filmy o obchodu s lidmi a genocidách, které zůstaly  doposud nepotrestány? Možná, že se ve filmu opravdu něco děje, když na letošním Berlinale dostal jednu z hlavních cen festivalu kanadsko-francouzský film Rebelka, natočený v Kongu (Stříbrný medvěd za herecký výkon hlavní představitelky Rachel Mwanzy).  Rebelka je dvanáctiletá dívka,  jmenuje se Komona. Její vesnici přepadli  rebelové. Postříleli dospělé a děti odvezli  v člunech  do džungle  a  vycvičili je  na střelce. Dětští vojáci jsou neohrožení, míří přesně a nemají zábrany dospělých. „Ztratili jste rodiče, ale váš táta a máma je samopal,“ poučuje děti  velitel rebelů zvaný Velký tygr. Komona věří, že postřílení domorodci se stali duchy, kteří se pohybují všude okolo, potření magickým mlékem z kokosovníků. Když se objeví vládní jednotky, dívka přežije střelbu zblízka a stává se válečnou čarodějnicí velitele rebelů. Dostane od něj magický samopal. Virtuální svět se propojuje se světem reality i v dalších momentech, například když děti musejí sledovat filmy o zabíjení jen proto, aby lépe a neohroženěji zabíjely. Komona ale uteče od Velkého tygra s černošským albínem, s chlapcem, kterého má svým způsobem ráda. Pokud je možné v extrémní situaci o lásce vůbec mluvit. Po nějaké době se stane jeho ženou. Komona a albín procházejí vypálené vesnice, kde přežívají tu a tam domorodci.  Ti mají z bojovníků respekt a  žádají od chlapce kouzelný talisman na ochranu před válkou, protože albínům v Africe jsou přisuzovány nadpřirozené schopnosti. Vojáci Velkého tygra ale oba utečence dostihnou, chlapci useknou hlavu a Komona se musí stát ženou velitele.
 

Filmaři v humanitární misi

Můžeme  věřit, že diváci místo kvízové show půjdou do kina dívat se na filmy o krizovém stavu současného světa,  i kdyby za nimi nakrásně stáli Angelina Jolie a Tom Tykwer? Nebudou muset filmaři nakonec svou humanitární misi vzdát jen proto, že natáčení filmů o chudobě a únosech lidí prostě nepřinese peníze? Film přece vždycky vytvářel jinou realitu, stával se oblastí snů, kam jsme se utíkali, uvláčeni denními problémy. Možná česká nová vlna to na chvíli změnila, ale jen na chvíli.  Jeden z nejzajímavějších dokumentárních filmů letošního festivalu byl promítnut v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu a jmenoval  se Zlatá dřímota (ve stejné sekci, kde loni běžel český dokumentární film Nesvatbov). Natočil ho třicetiletý francouzsko-kambodžský režisér Davy Chou. Jeho film  je  dokumentární cesta do doby 60. a 70. let v Kambodži, kdy se v kinech sladce snilo na pozlacených romantických filmech se zpívajícími a tančícími hrdiny. Tehdy Kambodža byla filmovou velmocí jako dnešní Indie nebo Filipíny. Kambodžské filmy vycházely z postkoloniální euforie.  Mezi lety 1960 – 1975 tu bylo natočeno 400 celovečerních filmů v deseti filmových studiích vystavěných podle hollywoodského vzoru. Filmový průmysl měl k dispozici zhruba patnáct superstar, kteří byli v zemi oslavováni jako bozi. Dokonce kambodžský král, později prezident a hlava státu Norodom Sihanuk byl sám filmový režisér, který štědře podporoval filmaře,  točil filmy a pořádal filmový festival.

Dokument Zlatá dřímota  vypráví ale především o současnosti, protože jizvy po genocidě sedmdesátých let se ještě nezahojily. Kina byla v té době  zbořena, filmová studia zdevastována, filmaři zavřeni  nebo donuceni odejít do emigrace. Rudí Khmerové neměli rádi nic, co mělo příchuť „buržoazní pakultury“ nebo „plytké zábavy“. Celá filmová scéna se všemi svými hvězdami byla vymazána s povrchu zemského a byl nastolen „komunismus doby kamenné“. Ti z filmařů, kteří přežili, jsou dnes staří, zlomení lidé. V nejlepším duševním stavu je  filmová hvězda Dy Saveth, která dnes působí jako  učitelka tance. Dílo patrně nejznámějšího producenta a režiséra Ly You Sreanga bylo kompletně zničeno. Velká část filmu se odehrává v apokalyptickém interiéru kdysi slavného kina, kde je dnes tma, kde se povalují odpadky,  staré matrace a vyhozené televizory. Tu a tam svítí olejová lampa jako v katakombách. A tady, na tomhle kdysi svatém místě, vypráví filmoví režiséři o starých filmech a o filmových scénách, které už přes čtyřicet let neexistují. Vypráví, jak ještě po roce 1970, když už začala občanská válka, lidé stále masově chodili na melodramatické kambodžské filmy a sladce dřímali. Procházíme i jiná místa. Například vrch zasvěcený Dy Saveth, kde měla být slavná star upálena. Režisér Ly You Sreang vypráví, jak po nástupu Rudých Khmerů v roce 1975 utekl do Francie, kde v továrně Citroen montoval startéry pro auta. V roce 2007 se vrátil do Kambodže. Třesou se mu ruce, ale žije. V době Pol Potova režimu byly všechny slavné filmy minulých dob zničeny, filmaři museli kácet dřevo nebo pěstovat rýži. Genocida a deportace stály život 1,7 milionů lidí. Dnes  se zachovalo jen přibližně třicet celovečerních filmů z tehdejší slavné éry.  Nicméně film Zlatá dřímota má i veselý tón. Jsou v něm ukázky z filmů jako Dvanáct sester (1968) nebo Hadí muž (1970). Jde o  filmy, které  nemají žádnou velkou uměleckou kvalitu. Jsou to hybridy mezi bollywoodským melodramem a hongkongskými béčkovými akčňáky. Lidem tyhle filmy pomáhaly snít. Pak přišel diktátor.