Rozhovor s režisérom filmu Jan Palach - Robertom Sedláčkom

Jan Palach. Student, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské invazi do Československa. Nekompromisní mladík, který přinesl krajní oběť v touze vyburcovat národ z okupační letargie. Jméno, které u nás zná každý. Film vypráví příběh posledních měsíců Palachova života, ukazuje cestu, na níž se z milujícího syna, oddaného přítele a citlivého, přemýšlivého studenta filozofie stala „pochodeň číslo 1“.

Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…

Režisér Robert Sedláček, který film natočil podle scénáře spisovatelky Evy Kantůrkové, dodává: „Chci vyprávět tragický příběh Jana Palacha, který není dětsky naivním bojem proti totalitě, ale extrémním příkladem toho, kam až všudypřítomná konformita a přizpůsobivost dohnaná do krajnosti, může zavést citlivého jedince.“

KINEMAVIDEO4749.

Tvůrci

Robert Sedláček, režisér

Nar. 1973, absolvent FAMU, od roku 2013 rovněž působí na katedře režie hrané tvorby. Režisér desítek hodinových i celovečerních dokumentárních filmů se sociální a historickou tematikou v produkci ČT, které natáčí od roku 1997.

Od roku 2005 režisér hraných filmů v koprodukci s ČT (Pravidla lži (2006), Největší z Čechů (2010), Rodina je základ státu (2011) a přímo ve vlastní produkci ČT (Muži v říji (2009), Sráči (2011), Ženy, které nenávidí muže (2012). Spoluautor a režisér hraného cyklu České století (ČT – 2013, 14), Bohéma (ČT - 2017) a spoluautor a spolurežisér dramatického seriálu Život a doba soudce A.K. 1 + 2 (2014), režisér filmu Dědictví aneb Kurva se neříká (2014).

Jak složitá byla společná cesta Evy Kantůrkové a vás ke konečné verzi scénáře a čeho se týkaly nejčastější diskuse mezi vámi?

Mezi scenáristou a režisérem bude vždycky nějaké napětí, protože jsou to samostatně uvažující systémy. Jeden uvažuje v obrazech, druhý v textech, které jsou jistě taky obrazy, ale jiného druhu. Režie je spíš, abych řekl, konstelace, zatímco scénář je teze. Takže jsou to dva různé systémy vedle sebe – v našem případě i generační. Vždyť bych mohl být paní Kantůrkové synem, ne-li vnukem. A nemíním to nijak urážlivě, naopak to říkám s jistým úžasem, protože moje zkušenost je taková, že generace s odlišnou historickou zkušeností pro sebe příliš mnoho tolerance nemají. Eva Kantůrková je někdo, kdo se té doby dotkl, kdo ji žil, třebaže ani Palach není její generace. Já jsem se narodil tři a půl roku po Palachově činu. Už tyto výchozí konstanty znamenají, že pokud bych jako režisér měl před autorem, který to zažil, viděl a promyslel v širších souvislostech než já, sedět jako žáček a naplňoval jenom nějaké teze – to by neodpovídalo mně, nejsem ten typ režiséra. Takže úplně hladký let to nebyl. Ale já neznám autora, který by byl úplně ztotožněn s vizualizací svých tezí. Snad jedině ti špatní.

A v čem hlavně se vaše pohledy střetávaly?

Jak pojmout to mládí. My jsme se třeba vůbec nedohadovali o struktuře, ani o tom, kdo Palach je a co znamená jeho čin. V tomhle panovalo souznění. Narazilo to na sebe ve chvíli, kdy jsme nějakým způsobem hledali společný popis spontánního projevu mládí. Tam na sebe narazily generace, zkušenosti, prostředí, ze kterého kdo pochází. Tam právě bylo jiskření. I záseky z obou stran. Já jsem se musel brzdit v jisté spontaneitě toho mládí, protože paní Kantůrková nechtěla z dvacetiletých idealistů mít – když to přeženu – narcismem a konzumem posedlé posluchače komerčního rádia, smyslností posedlé živočichy a já zase nechtěl, řečeno s nadsázkou, aby to byly figurky jak z výroční zprávy Skauta nebo propagačního materiálu Světového kongresu křesťanské mládeže. Naštěstí se ukázalo, že Palach byl i v reálu tak unikavá postava, že jsme kličkovali v kresbě jeho charakteru za ním, než abychom si „hráli“ s ním. Film je společné dílo a autentický Palach, svědectví o něm, stopy po něm a „krajina po něm“ s výsledným rukopisem významně zahýbaly. Vstoupil do psaní i režírování a zkřížil vypravěčské plány mně i autorce. Já bych bez toho jejího textu a impulsu neměl možnost ani o tom takhle do hloubky přemýšlet. A ona by zase neměla tak divokýho režiséra. Kupodivu jsme ale třeba vůbec nebyli ve sporu v popisu vztahu mámy a syna. To bylo zajímavý.

S adaptací historických látek máte zkušenosti třeba díky televizním seriálům Bohéma nebo České století. Ty ale nemají přímé pamětníky. Byl v tomhle směru Jan Palach odehrávající se v nedávné minulosti odlišný?  Přece jen vám v tomhle případě mohou pamětníci „koukat na prsty“.

Pro režiséra to rozdíl není, pro autora asi jo, jako režisér jdete po dramatických situacích, které vám nabídne autor, po obrazech, nezabýváte se tím, jestli reálný předobraz postavy měl takový nebo jiný tón hlasu, jestli kdysi prošla dveřmi vztyčeně, nebo se ohnula… Mě zajímají modelové situace, přes ty něco pochopíte, ty se neustále opakují, ať je století jakékoliv, mění se jen tváře a jména, které prošly těmito zatěžkávacími zkouškami. Takže inscenuju a soustředím se na naléhavost toho okamžiku, který je mi předestřen. Pak, když začnou chodit příbuzní a stěžují si, sedím v tichu a přemýšlím. Je to prostě blbý, když máte příbuzného, který je veřejnou látkou. Nepatří ani nám, ani vám. Když je to pozitivní odstín postavy, trochu jako by čerpáte z jeho slávy. Když je to naopak negativní postava, nechcete, aby bylo cákáno na vaše jméno a dáváno to příliš do souvislostí. Tímhle se ale režisér nemůže zabývat, to ho dostihne, až film vyjede ven. Tvůrce zajímá, jestli udělal dobrý drama, nebo ne. Já nejsem historický fetišista ani badatel, jsem režisér. Hlídají mě historici – to je mimochodem moje nejoblíbenější vypravěčská profese – jenže s historiky je to jako s právníky. Jedna historická listina, k ní dva historici a hned máte tři interpretace.

Co bylo pro vás zásadní při hledání hereckého představitele titulního hrdiny? Jakými cestami se ubíralo vaše uvažování a čím vás přesvědčil Viktor Zavadil?

Postupoval jsem tak, jako vždycky. Věděl jsem, že nechci nikoho známého, kdo je spojován s určitou tváří. Herci většinou celou profesní kariéru pracují na tom, aby jejich tvář byla zapamatovatelná a stala se určitou značkou. Jenže u některých rolí je to špatně. Speciálně u filmů, na divadle jistě tolik ne. Takže tohle byl základ.  Aby nebyl vymáchanej v žádný komerci, aby jeho hlas neznali z rádia, aby jeho tvář nebyla proprána.  Tak jako Palach. Že se zjeví díky tomu činu a teprve pak se všichni zpětně ptají  - kdo to byl? Tak já jsem hledal herce, který přemýšlí, je křehkej a zároveň v něčem pevnej, tvrdej až krutej. Však jsem Viktora nejdřív vyzkoušel tím, že jsem ho obsadil do malé role bestiálního vraha v seriálu Život a doba soudce A. K. Hraje hlavního strůjce toho příšernýho zločinu, kdy tři mladíci vyhodili dívku z okna, a když zjistili, že to přežila, vytáhli ji zpátky do bytu, půl hodiny ji mučili, škrtili