Žltá výprava sa vracia domov!

ASFK | 10.4.2019



Žltá výprava sa vracia domov! Končí posledná veľká cesta naprieč kontinentmi. Putovanie pod taktovkou cestovateľa Dana Přibáňa naberá na obrátkach. Žltý cirkus ide z Indie až domov. Prekonáva Himaláje, diktatúry aj výškové rekordy a stíha aj utekať pred políciou. Skrátka, táto posádka nemôže sklamať. Ničoho sa nebojí, bez obáv zvláda všetky nástrahy s čiernym humorom a sebairóniou. Návrat domov je dojemný ako ešte nikdy predtým a dokazuje, že na dobrodružstvo netreba luxus – stačia 2 trabanty, 1 maluch, 1 jawa a skupina skvelých ľudí.

O FILME

Posledná výprava jedného z najznámejších českých cestovateľov Dana Přibáňa s názvom Trabantem tam a zase zpátky po dvanástich rokoch uzatvára cesty žltých trabantov naprieč kontinenty. Behom divokej jazdy putuje osemčlenná posádka z južnej Indie cez Nepál, Pakistan, Čínu, Kyrgyzstan do Uzbekistanu a odtiaľ cez Rusko, Ukrajinu až k triumfálnemu návratu na Slovensko a do Česka.

Myšlienka na usporiadanie výpravy v trabantoch sa zrodila v roku 2006, keď chcel Dan Přibáň rozbiť zakorenenú predstavu, že na dlhú a náročnú cestu je potrebné nákladné vybavenie a drahé auto. Trabant bol jasnou voľbou čoby najlacnejšie dostupné vozidlo a symbol jednoduchosti. „Trabant je nositelem spousty příběhů, spousta lidí s ním jezdila, vlastnili ho jejich rodiče, bylo to jejich první auto. Ohromné množství lidí s ním má nějaký zážitek a pro ty, kdo jej nemají, je trabant prostě roztomilé legrační autíčko,“ uzatvára Dan Přibáň.

Film Trabantem tam a zase zpátky završuje Přibáňove cestovateľské projekty nesúce hromadný názov Trabantem napříč kontinenty. V júli 2007 sa vydal na svoju prvú „trabantovú“ cestu a vznikol film Trabantem hedvábnou stezkou o výprave do púští strednej Ázie. V roku 2009 nadviazal filmom Trabantem napříč Afrikou o ceste cez celý čierny kontinent, v septembri 2012 sa vydal na expedíciu Južnou Amerikou, z ktorej vznikol film Trabantem až na konec světa a apríl 2015 sa niesol v duchu zahájenia expedície z Austrálie do Ázie, ktorú videli diváci v kinách ako dokument Trabantem do posledního dechu.

Producentom filmu je Jiří Konečný zo spoločnosti Endorfilm, koproducentami filmu sú Česká televize a Dan Přibáň. Film vznikol za podpory Státního fondu kinematografie. O distribúciu filmu na Slovensku sa stará Asociácia slovenských filmových klubov. Distribúciu filmu na Slovensku finančne podporil Audiovizuálny fond. 

POSÁDKA

Na filmovú cestu Trabantem tam a zase zpátky vzal Dan Přibáň opäť medzinárodnú česko-poľsko-slovenskú posádku, dva trabanty, poľský Fiat 126p tzv. maluch a českú motorku Jawa 250. Tím tvoria známe tváre žltého cirkusu vrátane nesmrteľného motocyklistu a optimistu Mareka Slobodníka, notorického „strácača“ pasov Radka Jony aj hlavného "cirkusového" hudobníka Mareka Duranského. Všetkéhoschopnú hlavnú zostavu skvele doplnil nováčik a požiarnik Honza Setvín a novopečený vodič zbierajúci prvé motoristické skúsenosti v divokom dopravnom pekle Indie Lukáš Venclík. Po prvý raz po rokoch v tíme nebola žiadna žena. „Jet v čistě pánské sestavě bylo čistě pragmatické rozhodnutí. Chtěli jsme si to po náročné minulé cestě co nejvíce zjednodušit a vrátit se zpátky ke kořenům první výpravy, kdy jsme jeli jen tři kluci,“ komentuje Dan Přibáň.

V snímke Trabantem tam a zase zpátky, ktorý sa nesie na hladine vysokých otáčok motorov aj adrenalínu Přibáň so svojím tímom definitívne dokazuje, že k prejdeniu sveta nepotrebujeme drahé terénne autá. „Každá naše cesta byla těžší než ta předchozí a každá jinak. Na první jsme nevěděli, co dělat, na poslední jsme to věděli naprosto přesně, ale dělali jsme toho až moc. Ovšem na ironii a černý humor, někdy na hranici politické korektnosti, byla spousta prostoru vždy, hovorí Přibáň.

Z INDIE DO PRAHY

Veľká cesta domov začala na juhu Indie, zamierila na sever medzi pohrebné hranice magického Váránasí, aby pokračovala ďalej do Nepálu a podhoria Himalájí, kde trabanty vo výške 5328 m. n. m. stanovili výškový rekord dvojtaktného auta. Himaláje preveril žltý cirkus spôsobom, aký ešte výprava nezažila – bol to boj s prírodou na úzkych kamenistých cestách vlniacimi sa nad hlbokými zrázmi. Komplikácie naviac spôsobovalo bahno, sneh a množstvo vody valiacej sa cez cesty v nadmorských výškach, kde strácajú výkon motory aj ľudia. Následne cestovatelia prekonali hory mystického malého Tibetu, zišli na hranice Pakistanu a po slávnej horskej diaľnici Karakoram Highway dorazili do Číny. Tu sa žltá výprava ocitla pod permanentným dohľadom. „Když jsme zpod tisíců kamer a neustálé policejní kontroly utekli mezi kyrgyzské jurty, abychom konečně v uzbeckém Samarkandu dokončili cestu kolem světa, byli jsme vážně rádi, popisuje pocity z opustenia Číny Přibáň.

Samarkand bol najvýchodnejším bodom prvej cesty v roku 2007. Od tej doby žlté trabanty prešli Afriku, Južnú Ameriku aj Austráliu a juhovýchodnú Áziu a keď sa teraz do mesta vrátili z východu, okruh cesty okolo sveta sa uzavrel. Ďalej výprava pokračovala naprieč Uzbekistanom, medzi opustené lode na „dno púšte“ k vyschnutému Aralskému jazeru, do Kazachstanu, do Ruska, na Ukrajinu a Slovensko. Od prekročenia hraníc až domov do Prahy išla výprava v čele niekoľkokilometrovej kolóny trabantov aj mnohých ďalších strojov so stovkami fanúšikov okolo ciest. Návrat to bol doslova epický a podľa Přibáňa predčil všetko, čo ako cestovateľ dosiaľ zažil. „Poslední tisícovka kilometrů od ukrajinsko-slovenských hranic byla krásná, silná a dojemná. Všude nás lidé vítali, stáli podél silnic a mávali... Něco takového už asi nezažijeme. V době sociálních sítí si takového obrovského zájmu a osobního kontaktu neskutečně cením,“ uzatvára Přibáň.

Dlhých 17 237 kilometrov posádka zdolala za 5 mesiacov.

O VEĽKEJ CESTE DOMOV OČAMI CESTOVATEĽOV

Bangkok! Náš Everest. Do žádného cíle jsme se neprobojovávali tak dlouho a tak těžce jako do Bangkoku. Ale dojeli jsme tam! Bez trabantů na starých otlučených motorkách koupených načerno. Ale dojeli! A další plán? Ten byl jasný, už když jsme startovali z Austrálie: dojet domů. A když to nejde na jeden zátah, tak na dva. Bylo to jasné, už když jsme stáli špinaví, zničení, ale šťastní pod sochou růžových tříhlavých slonů v centru města – příště odsud vyrážíme na velkou cestu domů. ....Ale to by nebyl žlutý cirkus, aby to nebylo jednoduché. Bangkok se stal místem, kde se kolo žlutého trabanta asi nikdy neotočí. Zatímco v roce 2015 bylo Thajskou pro zahraniční auta rájem, o dva roky později se z něho stalo byrokratické peklo, kde se za vjezd po vlastní ose platí tisíce dolarů. A tak jsme si řekli, že se nenecháme okrádat a rozhodli splnit si svůj dávný sen – Indii. Startujeme se stejné rovnoběžky, ale protějšího břehu Bengálského zálivu – z jižní Indie na sever. Chceme znovu dojet do uzbeckého Samarkandu, nejvýhodnějšího bodu naší první cesty. Jakmile se tam dostaneme, objeli jsme trabantem svět, a pak už v našich stopách domů.

ROZHOVOR S CESTOVATEĽOM, KOPRODUCENTOM, SCÉNÁRISTOM A REŽISÉROM DANOM PŘIBÁŇOM

 

V súvislosti s posledným filmom Trabantem tam a zase zpátky hovoríte o poslednej ceste. Prečo a kedy ste sa rozhodli putovanie s trabantami ukončiť?

My jsme se rozhodli vlastně skončit už v Jižní Americe, protože jsme si mysleli, že to baví jenom nás, ale zjistili jsme, že to baví mnohem víc lidí. A když nám tam pak začala chybět výzva, co uděláme příště, tak jsme se rozhodli, že putování s trabanty ukončíme a vyzkoušíme zase něco jiného.

Keď ste pred dvanástimi rokmi vyrazili na prvú výpravu, plánovali ste, že obídete celý svet?

Ne, vůbec. Když jsme vyrazili na první výpravu, tak jsme plánovali maximálně za její horizont, to bylo všechno. Nikdy jsme si nemysleli, že by to mohlo být takto mediálně úspěšné. Plánovali jsme, že vyzkoušíme, jestli jde s trabantem projet nějaká konkrétní cesta, jestli je to vůbec reálné. Nic jiného za tím nebylo. Měli jsme ale touhu z naší první cesty natočit film. Nicméně, že se z trabantích výprav stane takhle velký projekt, to nás opravdu nikdy nenapadlo. Ani ve snu ne.

Na sociálnych sieťach vás sleduje množstvo fanúšikov aj vaše filmy majú v kinách veľkú návštevnosť. Čo je podľa vás pre ľudí tak príťažlivé – trabanty, zloženie vašej výpravy alebo zážitky z nepoznaných miest?

Myslím, že to, že nám věří. To, co na cestách prožíváme, je doopravdy. Na naše fanoušky to nehrajeme, ani si nevymýšlíme. Na našich cestách nemáme žádné podpůrné vozidlo, ty zážitky, které vyprávíme, se doopravdy staly. A přesně tak, jak se to stalo nám, to lidé také vnímají. Myslím, že to je naše nejsilnější deviza. Kdybychom si vzali s sebou doprovodné vozidlo, tak sice uděláme možná o trochu krásnější film, ale pro nás je důležitější, že nám lidé věří. To si myslím, že je ten náš nejcennější poklad. Že je to "doopravdy".

Prečo ste si vlastne vybrali ako hlavné vozidlo Trabant? 

V roce 2006, když jsme na tohle všechno přišli, jsem jen tak z legrace nadhodil, že bychom mohli jet trabantem. A všichni říkali, že to nejde. A to byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsme se do toho pustili. Chtěli jsme ukázat, že to jde. A proto také trabant – na něj zkrátka nešlo říct, no jo, vy jste to zvládli s tímhle autem, ale s nějakým horším byste to nezvládli. Trabant je naprosto jasným důkazem toho, že cestovat se dá s jakýmkoli autem a že většina problémů je fakt v hlavě a ne v tom autě.

A aký bol impulz vašej prvej cesty?

Zkrátka jsme se chtěli projet a uskutečnit nějakou delší cestu, vozit se autem po dalekých krajích. Z dnešního pohledu to bylo trochu furianství – vysnili jsme si totiž cestu velkým terénním autem, která zkrachovala na tom, že jsme neměli velké terénní auto (smích). A tehdy jsem právě jen tak z legrace navrhl toho trabanta a reakce, jak jsem již říkal, byla univerzální: "To nejde". A to byl ten moment a důvod, kdy se věci daly do pohybu.

Ako si za tie roky vyberáš spoločníkov na cestu?

Naše první cesta byla s kamarády, jeli jsme tři. Dva jsme pak jeli na druhou výpravu a pak už mi zbyl jen kamarád Pavel, fotograf, který dělal skvělé fotky, ale později už moc nestíhal. Začal jsem tedy shánět profesionálního fotografa a postupně se členové týmu poskládali. Samozřejmě se nám mnohokrát stalo, že nás kontaktovali i náhodní zájemci, kteří se chtěli účastnit našich výprav, ale to není reálné. Nemůžeme riskovat, že nás například někdo osloví a za rok pak nebude moci jet. Obzvlášť v současné době, kdy z našich cest vznikají celovečerní filmy a plyne nám z toho i profesionální zodpovědnost.

Čo nové priniesla vaša posledná cesta?

Jednoznačně i symbolicky přinesla návrat na tu první cestu. Na první cestě jsme vlastně udělali také určité kolečko, vraceli jsme se domů, stejně jako teď na té páté, kdy jsme se vraceli ve svých stopách. Mám velkou radost ze vzniklého filmu Trabantem tam a zase zpátky, který přinesl ještě větší ponoření do cestovatelské vášně a větší přítomnost týmu. Používali jsme tentokrát více kamery v autech, takže to působí, že všichni diváci jedou s námi, což mě velmi těší.

Keď ste prešli znovu pôvodnú časť trasy zo Samarkandu do Česka, čo bolo na rovnakých miestach iné, nové, prekvapivé?

Všimli jsme si, že se turismus rozjíždí víc a víc. A s ním do mnohdy opuštěných míst přichází více lidí. Není to už tak romantické.

Tentokrát ste išli ako čisto mužský tím. Aké to bolo na cestách bez žien?

Jednodušeji se to řídí (smích). Ženy cesty zvládají velmi dobře, ale jakmile je s sebou vezmete, tak vám do toho začne na cestách vstupovat další vrstva a komplikace, a to jsou vztahy. Když se vám z cesty podaří ty vztahy vyloučit, tak je zkrátka o problém míň.

Aké to bolo prechádzať Čínou? Bolo vôbec ťažké získať nejaké povolenia pre váš vjazd? Mohli ste sa po tejto zemi pohybovať voľne, alebo ste museli rešpektovať nejaké obmedzenia?

Všechno byl problém. Museli jsme si měsíce dopředu vyřídit všechny papíry, což bylo nesmírně složité. Měli jsme také například fixně daný termín vjezdu a výjezdu, to jsme v žádné jiné zemi nezažili. A v tomto duchu se to v Číně neslo celé. Všude byl náš průvodce, který od nás také dopředu věděl, kudy a kam se chceme pohybovat a jak to má zařídit. V Číně jsou navíc všude desítky kamer a člověka pořád někdo hlídá. My jsme však chtěli Čínou jen rychle projet z důvodu, abychom se vyhnuli Afghánistánu.

Veľkú časť vašej cesty ste prechádzali na pohlaď exotickou Indiou. Ako na vás reagovali miestni obyvatelia ako na bielych cestovateľov so žltými autíčkami?

Lidé na nás obecně všude reagují hezky, vykřikují třeba, že jsme Mr. Bean a podobně. Trabant funguje jako úžasný družící prvek. Indové se chovali velmi přátelsky, specifické bylo, že si s námi chtěli dělat skoro vždy a všude selfíčka na telefony.

Dokážete povedať, ktorá z vašich piatich ciest bola najmenej náročná? Asi to nebola táto posledná, keď ste museli prekonávať Himaláje a s trabantami ste pokorili výškový rekord?

Zpětně viděno byla nejméně náročná ta první, ale nám to rozhodně tehdy tak nepřišlo. Každá další cesta byla pak o něco těžší. Ale na začátku žádné cesty se vám nezdá, že to je jednoduchá věc. Pocit z pokoření výškového rekordu dvoutaktního auta v Himalájích byl nový a podobný, jako při sportovním výkonu.

Ako ste vnímali návrat do Česka? Po ceste domov na Slovensku a v Česku vás vítali davy fanúšikov. Dojalo vás to?

Ano, bylo to krásné. Může to znít jako klišé a kýč, ale když jsme řešili, kde na našich cestách to bylo nejkrásnější, uvědomili jsme si, že nejkrásnější bylo vrátit se domů. Byl to velmi silný a dojemný zážitek.

Ponúka sa otázka, čo bude ďalej? Máte plány na nejaké ďalšie dobrodružstvá?

Mám, ale je to tajné. Jediné, co mohu prozradit, je, že tam nebude figurovat trabant. A bude to dobrodružné. Jak jinak!




login facebok



ISSN 1336-4197 Všetky práva vyhradené. (c) 2019 SECTOR Online Entertainment   /  
contact: sector@sector.sk

Pre vstup na plnú web stránku kinema.sk, kliknite sem www.kinema.sk.